Krátce jsme se pozdravili a vyrazili každý jiným směrem. Ferax se vydal poznávat Baťův Zlín a my s mladšími, v počtu 11 dětí a 5 vedoucích, jsme zamířili na jih od Brna do nedalekých Židlochovic. Odtud jsme měli naplánovanou asi dvanáctikilometrovou cestu do Rajhradu, kde nás měla čekat prohlídka záchranné stanice. Nepředbíhejme ale a pojďme si cestu popsat postupně.
Nejprve jsme se museli proplést židlochovickými uličkami, abychom se z nádraží dostali na lesní pěšinu. Cestu městečkem jsme si zpříjemnili hledáním kešek, v čemž jsme pak pokračovali i v průběhu celého dne. Po kilometru a půl jsme se tedy dostali na zmiňovanou lesní cestu a čekal nás mírný výstup na vrch Výhon, na kterém se tyčí nepřehlédnutelná rozhledna Akátová věž. Jakmile jsme sem dorazili, posilnili jsme se z domu připravenou svačinkou, vystoupali na rozhlednu a pohlédli na krásně zasněženou krajinu. Někteří však měli z výšky respekt, a tak nevystoupali až úplně nahoru. Vůbec to ale nevadilo, jelikož z pod rozhledny byl do okolí podobně pěkný pohled jako z ní. Krajina je zde totiž hlavně rovinatá a bezlesá.
Z rozhledny jsme se vydali po zelené turistické značce do obce Blučina a z ní pak táhlou cestou podél řeky Svratky až do Rajhradu. Tento asi tříkilometrový úsek se zdál nekonečný. Před sebou jsme viděli pořád tu stejnou cestu, která neměla konce. Chůzi jsme si zpříjemňovali povídáním o všem možném. Podél řeky pak navíc byla vysázená jedna keška za druhou, které však ve většině případů bohužel nebyly nalezitelné, ale i tak nás lovení kešek velmi bavilo a cestu pocitově zkrátilo.
Dočkali jsme se a konečně dorazili do cíle naší cesty. Tím byla záchranná stanice pro dravé ptáky, která, jak se nakonec ukázalo, nebyla jen pro dravé ptáky. Kromě orlů – královského, skalního a mořského, sokola, káněte a dalších dravců se zde starali i o jiná zvířata – kachny, husy, labutě a čápy, kteří byli poraněni, a tudíž neschopni dále žít ve volné přírodě. Nejprve jsme se naobědvali, jelikož nám po dlouhé cestě vyhládlo a pak už pozorně poslouchali povídání pana ošetřovatele. Během exkurze jsme se dozvěděli mnoho užitečných informací ze života těchto zvířat, ale hlavně o nebezpečích, která na ně číhají za každým rohem a která jsou důvody jejich pobytu ve stanici. Dětem se nejvíce líbila akční a hravá vydra Tobiáš, o kterou zde také pečovali. Lítost jsme pocítili při pohledu na srnečka Ferdinanda II., který si v minulosti těžce poranil levou zadní končetinu. Její operace se bohužel nepodařila tak, jak by si odborníci přáli, a tak bude Ferda navždy ve své ohradě kulhat.
Před odchodem ze stanice jsme si ještě udělali radost nákupem suvenýrů, mnozí nakupovali magnetky a roztomilé plyšáky, a pak už jsme vyrazili na nádraží. Bylo to sice ještě dva kilometry, ale tempo a čas jsme měli více než dobré, a tudíž jsme stihli dřívější vlak. V Králově Poli na nádraží jsme si čekání na rodiče zkrátili závěrečným nástupem, na kterém jsme si nezapomněli rozdat cancátka, a spokojení se rozutekli do svých domovů.
Vedoucím však dobrodružství ještě neskončilo. Čekala je totiž ještě večerní cesta do Zlína za Feraxem, ale o tom třeba příště…