Tentokrát jsme však z haly nezamířili na vlakové nástupiště, ale na zastávku trolejbusu č. 30, kterým jsme dojeli až na konečnou – do Soběšic. Tam jsme ještě přestoupili na "padesát sedmičku", kterou jsme jeli do Útěchova. Odtud jsme už pokračovali pěšky. Za dobu cesty autobusem se počasí nezlepšilo, a tak jsme si museli obléct nepromokavé oblečení a vydali se do Adamova.
Pláštěnky nám sice ochránily horní část těla, ale kalhoty, na které stékala voda, jsme měli mokré hned po půlhodině cesty. Už jsme měli trošku hlad, tak jsme se rozhodli, že uděláme svačinovou pauzu v Adamově na nádraží pod střechou. Během přestávky začala být všem hrozná zima, a proto jsme změnili původní plán. Upustili jsme od toho jít čistit studánku, protože v takovém počasí by nám to přineslo více škody než užitku. Nedá se nic dělat, studánku budeme muset vyčistit jindy. Zdraví je přednější.
Pokoušeli jsme se vymyslet, kde bychom se mohli schovat a případně usušit všechny ty mokré věci a jako jediné rozumné řešení nás napadlo muzeum v nedalekém Blansku. Když už jsme byli na tom nádraží, tak jsme jen nastoupili do vlaku, ve kterém bylo příjemně teplo, a odjeli do již zmiňovaného Blanska. Tam jsme se ještě jednu zastávku svezli autobusem, abychom to neměli pěšky tak daleko.
Po příchodu do muzea jsme ze sebe šťastně shodili pláštěnky a šli zkoumat, co je to muzeum vlastně zač. Byla tam výstava s pravěkou tématikou a pro děti byla připravena hra, díky které musely všechny popisky a texty číst opravdu poctivě, aby šla dokončit. Zejména těm mladším se tato aktivita moc líbila, ale i starší si tam našli to svoje. Sice to nemělo co do činění s expozicí, ale děti velmi bavilo si házet se zdejšími nafukovacími míči v herně. Mimo to jsme také v muzeu našli UV baterku, kterou nám tam asi zanechal agent v rámci celoroční motivace. Bylo nám řečeno, že si ji máme nechat a prý se nám brzy bude hodit. Tak uvidíme, k čemu nám bude.
V mezičase jsme se nahřívali a sušili mokré oblečení u topení na záchodcích. Po prohlídce muzea jsme se vevnitř ještě naobědvali, a protože přestalo pršet, tak jsme se rozhodli pro procházku k nedaleké vodní nádrži Palava. Nádrž, která byla zrovna v rekonstrukci a z půlky vypuštěná, jsme obešli a na druhé straně jsme objevili skvělé dětské hřiště. Byly tam houpačky, prolézačky, kolotoč, skluzavka, maják, zkrátka bylo tak skvělé, že dokázalo děti zabavit na dlouhé tři hodiny.
Je pravda, že jsme tam tak dlouho nevydrželi jen díky výbavě hřiště. Nejmenší děti z Flagra totiž celý den nemluvily o ničem jiném než o ohni, špekáčcích a "maršmelounech" a moc toužili si udělat oheň vlastní. Řekli jsme jim, že pokud si postaví ohniště a nanosí dřevo, tak si můžou oheň zapálit. Nečekali jsme, že to vezmou takhle vážně a poctivě všechno připraví. Oheň se po dlouhé snaze všech nakonec rozhořel a bylo úžasné sledovat rozzářené oči dětí při pohledu do plamenů.
Z hřiště jsme tedy odcházeli s plnými bříšky a moc spokojení. Pak už jen stačily ujít dva kilometry na blanenské nádraží, nasednout na vlak a odjet do Brna. Na nádraží Královopolském jsme se rozloučili na závěrečném nástupu, rozdali si cancátka a utíkali domů.